Pojištění hypotečního úvěru

Koncem října 2018 Ústavní soud vydal přelomové rozhodnutí týkající se aktivní legitimace na pojistné plnění z pojištěného úvěru.

Případ se týkal stěžovatelky, která se rozhodla koupit rodinný dům a pozemky. Proto uzavřela s bankou smlouvu o poskytnutí úvěru, kde jí v rámci sjednávání úvěru byla bankou nabídnuta možnost pojistit si poskytnutý úvěr pro případ smrti nebo plné invalidity. Stěžovatelka této možnosti využila a přistoupila k pojištění úvěru na základě rámcové pojistné smlouvy uzavřené mezi pojišťovnou jako pojistitelem a bankou jako pojistníkem. Nečekaně se u stěžovatelky projevily zdravotné problémy, které zapříčinily přiznání invalidity III. stupně. Nastalou pojistnou událost stěžovatelka oznámila a požadovala pojistné plnění vyplývající ze sjednaného pojištění úvěru. Pojišťovna pojistné plnění neposkytla.

Stěžovatelka se obrátila na okresní soud a domáhala se zaplacení pojistného plnění. Okresní soud žalobu zamítl a dospěl k závěru, že stěžovatelka není smluvní stranou pojistné smlouvy, a proto nemá na pojistné plnění nárok. Následně odvolací soud rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání se závěrem, že stěžovatelka je aktivně legitimovaná, protože má na poskytnutí pojistného plnění právní a ekonomický zájem.

Tento případ se dál dostal až k Nejvyššímu soudu, který změnil rozhodnutí krajského soudu tak, že potvrdil rozsudek okresního soudu. Odůvodnění spočívalo v tom, že stěžovatelka není smluvní stranou pojistné smlouvy, a proto není ani oprávněná přijmout pojistné plnění. Dle pojistné smlouvy je stěžovatelka jenom objektem pojištění, tím, jehož pojistné riziko si pojistila banka, která jediná je aktivně legitimovaná z této smlouvy. Dále svůj právní názor Nejvyšší soud opírá o své předchozí rozhodnutí, kde uvádí, že uzavřená pojistná smlouva je svým charakterem smlouvou o pojištění cizího rizika ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, tedy banka jedinou oprávněnou ze smlouvy.

Stěžovatelka využila svou poslední možnost a obrátila se na Ústavní soud, kde ve své ústavní stížnosti poukázala na to, že pojišťovna neposkytla plnění a banka se nyní soudně domáhá po stěžovatelce zaplacení zbylé části hypotečního úvěru, aniž by sama u pojišťovny nárokovala pojistné plnění. Tímto se stěžovatelka ocitla v patové situaci z důvodu, že dle Nejvyššího soudu nemá žádný nárok na požadování pojistného plnění z pojištění, ke kterému přistoupila, a také nemá svůj předcházející příjem, protože byla uznána invalidní. 

Ústavní soud se zabýval ve svém nálezu pouze otázkou aktivní legitimace, tedy otázkou, zda stěžovatelka může žalovat pojišťovnu o pojistné plnění. Dle Ústavního soudu je stěžovatelka spotřebitelka, tedy je v postavení tzv. slabší strany smlouvy, která požívá zvýšené ochrany a má oproti bance primární zájem na vyplácení pojistného plnění. Ústavní soud dále uvedl, že je to právě stěžovatelka, kdo má primární zájem na vyplacení pojistného plnění. Pojistníkovi – Hypoteční bance může být v celkovém efektu lhostejno, zda získá peníze poskytnuté v rámci úvěru zpět od pojišťovny nebo od dlužníka.

Proto vystavení stěžovatelky do nepříznivé situace, ve které nemá žádnou možnost domáhat se poskytnutí pojistného plnění z pojištěného úvěru, kde pojistné pravidelně měsíčně platila, je s ohledem na okolnosti zjevnou vadou soudního rozhodování a i porušením ústavně zaručených práv. Dle Ústavního soudu Nejvyšší soud měl přihlédnout k okolnostem věci, a dále i k vývoji na trhu s hypotečními úvěry a vyložit hmotné právo v rámci tohoto společenského vývoje, a ne jenom odkázat na jeho předcházející „neaktuální“ judikaturu.

Věc se vrací k Nejvyššímu soudu, který bude v novém řízení prozkoumávat svůj dříve vyslovený závěr. Jak praví Ústavní soud „jednou vyjevená pravda není pravdou navždy“.

Publikováno 3. 1. 2019